Úvod

Tak jsem slyšel. Jednou Vznešený prodléval v Sávatthí, v Džétově háji, Anáthapindikově zahradě.

Tehdy se Vznešený časně zrána ustrojil, vzal svoji misku a roucho a vstoupil do Sávatthí za almužnou. Několik mnichů mezitím vyhledalo ctihodného Ánandu a oslovilo ho: „Příteli Ánando, již dlouho jsme neslyšeli hovor o Dhammě přímo od Vznešeného. Bylo by dobré, kdybychom někdy mohli vyslechnout hovor o Dhammě přímo od Vznešeného.“ „Jděte tedy, ctihodní, do poustevny bráhmana Rammaky a možná uslyšíte hovor o Dhammě přímo od Vznešeného.“ „Ano, příteli,“ odpověděli mu mniši.

Když Vznešený obešel Sávatthí a vrátil se z almužní obchůzky, poté, co pojedl, oslovil ctihodného Ánandu: „Pojďme, Ánando, do Východní zahrady, do paláce Migárovy matky, abychom tam strávili den.“ „Ano, pane,“ odpověděl ctihodný Ánanda. Poté Vznešený spolu s ctihodným Ánandou odešel do Východní zahrady, do paláce Migárovy matky, aby tam strávil den. K večeru Vznešený opustil svou samotu a oslovil ctihodného Ánandu: „Pojďme, Ánando, k Východnímu koupališti, abychom omyli svá těla.“ „Ano, pane,“ odpověděl ctihodný Ánanda. Poté Vznešený spolu s ctihodným Ánandou odešel k Východnímu koupališti, aby tam omyl své tělo. Když tak učinil, vystoupil z vody a stál zahalen v jediném rouše, zatímco osušoval své tělo. Tehdy ctihodný Ánanda oslovil Vznešeného: „Nedaleko odsud, pane, je poustevna bráhmana Rammaky. Tato poustevna je rozkošná a krásná. Bylo by dobré, pane, kdyby tam Vznešený šel, pohnut soucitem.“ Vznešený mlčky souhlasil.

Poté se Vznešený vydal k poustevně bráhmana Rammaky. Tehdy několik mnichů společně sedělo v poustevně a hovořilo o Dhammě. Vznešený zůstal stát v předsíni a čekal, až jejich rozhovor skončí. Když viděl, že je hovor u konce, zakašlal a zaklepal na závoru. Mniši pak Vznešenému otevřeli dveře. Vznešený vstoupil dovnitř, usedl na připravené místo a takto oslovil mnichy: „O čem hovoříte, mniši, když zde sedíte pohromadě? Čeho se týkal váš rozhovor, jenž byl přerušen?“ „Náš rozhovor o Dhammě, jenž byl přerušen, pane, se týkal právě Vznešeného. Pak Vznešený dorazil.“ „Dobře, mniši. Je správné, abyste, jako synové z dobrých rodin, kteří z důvěry odešli do bezdomoví, seděli pohromadě a hovořili spolu o Dhammě. Když se shromáždíte, mniši, měli byste činit dvojí: buď hovořit o Dhammě, anebo dodržovat ušlechtilé mlčení.

Dva druhy hledání

Mniši, jsou tyto dva druhy hledání: ušlechtilé hledání a neušlechtilé hledání.

(1) A co je to neušlechtilé hledání (anarijá parijésaná)?

Zde, mniši, někdo, kdo je sám předmětem zrození (džátidhammo), hledá to, co je rovněž předmětem zrození, sám předmětem stárnutí (džarádhammo) hledá to, co je rovněž předmětem stárnutí, sám předmětem nemoci (bjádhidhammo) hledá to, co je rovněž předmětem nemoci, sám předmětem smrti (maranadhammo) hledá to, co je rovněž předmětem smrti, sám předmětem trápení (sokadhammo) hledá to, co je rovněž předmětem trápení, sám předmětem znečištění (samkilésadhammo) hledá to, co je rovněž předmětem znečištění.

A co je předmětem zrození, mniši? Žena a děti jsou předmětem zrození, sluhové a služky jsou předmětem zrození, kozy, ovce, slepice a vepři, sloni, krávy, koně a klisny, zlato a stříbro jsou předmětem zrození. Tyto předměty přivlastňování jsou předmětem zrození, a ten, kdo je k nim uvázán, je jimi okouzlen a jim zcela oddán, sám předmětem zrození hledá to, co je rovněž předmětem zrození.

A co je předmětem stárnutí, mniši? Žena a děti jsou předmětem stárnutí, sluhové a služky jsou předmětem stárnutí, kozy, ovce, slepice a vepři, sloni, krávy, koně a klisny, zlato a stříbro jsou předmětem stárnutí. Tyto předměty přivlastňování jsou předmětem stárnutí, a ten, kdo je k nim uvázán, je jimi okouzlen a jim zcela oddán, sám předmětem stárnutí hledá to, co je rovněž předmětem stárnutí.

A co je předmětem nemoci, mniši? Žena a děti jsou předmětem nemoci, sluhové a služky jsou předmětem nemoci, kozy, ovce, slepice a vepři, sloni, krávy, koně a klisny jsou předmětem nemoci. Tyto předměty přivlastňování jsou předmětem nemoci, a ten, kdo je k nim uvázán, je jimi okouzlen a jim zcela oddán, sám předmětem nemoci hledá to, co je rovněž předmětem nemoci.

A co je předmětem smrti, mniši? Žena a děti jsou předmětem smrti, sluhové a služky jsou předmětem smrti, kozy, ovce, slepice a vepři, sloni, krávy, koně a klisny jsou předmětem smrti. Tyto předměty přivlastňování jsou předmětem smrti, a ten, kdo je k nim uvázán, je jimi okouzlen a jim zcela oddán, sám předmětem smrti hledá to, co je rovněž předmětem smrti.

A co je předmětem trápení, mniši? Žena a děti jsou předmětem trápení, sluhové a služky jsou předmětem trápení, kozy, ovce, slepice a vepři, sloni, krávy, koně a klisny jsou předmětem trápení. Tyto předměty přivlastňování jsou předmětem trápení, a ten, kdo je k nim uvázán, je jimi okouzlen a jim zcela oddán, sám předmětem trápení hledá to, co je rovněž předmětem trápení.

A co je předmětem znečištění, mniši? Žena a děti jsou předmětem znečištění, sluhové a služky jsou předmětem znečištění, kozy, ovce, slepice a vepři, sloni, krávy, koně a klisny, zlato a stříbro jsou předmětem znečištění. Tyto předměty přivlastňování jsou předmětem znečištění, a ten, kdo je k nim uvázán, je jimi okouzlen a jim zcela oddán, sám předmětem znečištění hledá to, co je rovněž předmětem znečištění. Toto, mniši, je neušlechtilé hledání.

(2) A co je to ušlechtilé hledání (arijá parijésaná)?

Zde, mniši, někdo, kdo je sám předmětem zrození, stárnutí, nemoci, smrti, trápení a znečištění, když poznal nebezpečí v tom, co je rovněž předmětem zrození, stárnutí, nemoci, smrti, trápení a znečištění, hledá svrchované vyproštění z jha (anuttaram jogakkhémam), jež je prosté zrození, stárnutí, nemoci, smrti, trápení a znečištění, totiž odpoutání (nibbánam). Toto, mniši, je ušlechtilé hledání.

Hledání osvobození

Před svým probuzením, mniši, ještě jako neprobuzený bódhisatta, jsem i já, sám předmětem zrození, stárnutí, nemoci, smrti, trápení a znečištění, hledal to, co bylo rovněž předmětem zrození, stárnutí, nemoci, smrti, trápení a znečištění. Pak jsem si pomyslel: ‚Proč, sám předmětem zrození, stárnutí, nemoci, smrti, trápení a znečištění, hledám to, co je rovněž předmětem zrození, stárnutí, nemoci, smrti, trápení a znečištění? Co kdybych, sám předmětem zrození, stárnutí, nemoci, smrti, trápení a znečištění, když jsem poznal nebezpečí v tom, co je rovněž předmětem zrození, stárnutí, nemoci, smrti, trápení a znečištění, hledal svrchované vyproštění z jha, jež je prosté zrození, stárnutí, nemoci, smrti, trápení a znečištění, totiž odpoutání (nibbánu)?‘

Po nějaké době, ač moji rodiče byli neradi, plakali a slzy jim tekly po tvářích, jsem si ostříhal vlasy a vousy, oblékl jsem si žluté roucho a stále jako mladý muž, černovlasý, v rozkvětu mládí, na počátku svého života, jsem odešel z domova do bezdomoví.

Když jsem takto odešel, mniši, hledaje to, co je prospěšné—svrchovaný stav nejvyššího míru, vyhledal jsem Áláru Kálámu a řekl jsem mu: ‚Chtěl bych, příteli Kálámo, žít svatým životem v této Dhammě a disciplíně.‘ Na to mi Álára Káláma odpověděl: ‚Nechť zde ctihodný zůstane. Tato Dhamma je taková, že moudrý muž může zanedlouho svým vlastním přímým poznáním uskutečnit nauku svého učitele a prodlévat v jejím dosažení.‘ Naučil jsem se, mniši, zakrátko a velmi rychle onu Dhammu. Pokud šlo o pouhou ústní recitaci a opakování jeho nauky, hovořil jsem s poznáním a jistotou. Říkal jsem: ‚Vím, vidím,‘ a říkali to i jiní. Pak jsem si, mniši, pomyslel: ‚Álára Káláma nevykládá Dhammu s tím, že ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodlévá v jejím dosažení na základě pouhé důvěry. Álára Káláma jistě zná a vidí tuto Dhammu.‘ Poté jsem vyhledal Áláru Kálámu a zeptal jsem se ho: ‚Do jaké míry, příteli Kálámo, vykládáš tuto Dhammu s tím, že jsi ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléváš v jejím dosažení?‘ Na to mi Álára Káláma vyložil oblast ničeho (ákiňčaňňájatana). Pak jsem si, mniši, pomyslel: ‚Nejen Álára Káláma má důvěru, energii, bdělost [uvědomění] (sati), soustředění a porozumění [moudrost]. Co kdybych se snažil uskutečnit tu Dhammu, kterou on vykládá s tím, že ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodlévá v jejím dosažení?‘ Zakrátko a velmi rychle, mniši, jsem onu Dhammu uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléval jsem v jejím dosažení. Poté jsem vyhledal Áláru Kálámu a zeptal jsem se ho: „Příteli Kálámo, vykládáš potud tuto Dhammu s tím, že jsi ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléváš v jejím dosažení?“ „Ano, příteli, potud vykládám tuto Dhammu s tím, že jsem ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodlévám v jejím dosažení.“ „I já, příteli, jsem potud uskutečnil tuto Dhammu svým vlastním přímým poznáním a prodlévám v jejím dosažení.“ „Je dobré, příteli, je velmi dobré, že takový ctihodný je naším společníkem ve svatém životě. Tu Dhammu, kterou já vykládám s tím, že jsem ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodlévám v jejím dosažení, jsi i ty uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléváš v jejím dosažení. Tu Dhammu, kterou jsi ty uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléváš v jejím dosažení, já vykládám s tím, že jsem ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodlévám v jejím dosažení. Dhammu, kterou znám já, znáš i ty. Dhammu, kterou znáš ty, znám i já. Jaký jsem já, takový jsi ty. Jaký jsi ty, takový jsem já. Pojď, příteli, povedeme teď společně tuto skupinu.“ Álára Káláma, můj učitel, mě takto, jako svého žáka, postavil na stejnou úroveň se sebou a složil mi nejvyšší poctu. Pak jsem si však, mniši, pomyslel: ‚Tato Dhamma nevede k odvrácení, k bezvášnivosti, k ustání, k utišení, k přímému poznání, k probuzení, k odpoutání (nibbánam), ale pouze k opětovnému vyvstání v oblasti ničeho (ákiňčaňňájatana).‘ Neuspokojen touto Dhammou, mniši, odvrátil jsem se od ní a odešel jsem pryč.

Stále hledaje to, co je prospěšné—svrchovaný stav nejvyššího míru, vyhledal jsem Uddaku Rámaputtu a řekl jsem mu: ‚Chtěl bych, příteli, žít svatým životem v této Dhammě a disciplíně.‘ Na to mi Uddaka Rámaputta odpověděl: ‚Nechť zde ctihodný zůstane. Tato Dhamma je taková, že moudrý muž může zanedlouho svým vlastním přímým poznáním uskutečnit nauku svého učitele a prodlévat v jejím dosažení.‘ Naučil jsem se, mniši, zakrátko a velmi rychle onu Dhammu. Pokud šlo o pouhou ústní recitaci a opakování jeho nauky, hovořil jsem s poznáním a jistotou. Říkal jsem: ‚Vím, vidím,‘ a říkali to i jiní. Pak jsem si, mniši, pomyslel: ‚Ráma nevykládal Dhammu s tím, že ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléval v jejím dosažení, na základě pouhé důvěry. Ráma jistě znal a viděl tuto Dhammu.‘ Poté jsem vyhledal Uddaku Rámaputtu a zeptal jsem se ho: ‚Do jaké míry, příteli, vykládal Ráma tuto Dhammu s tím, že ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléval v jejím dosažení?‘ Na to mi Uddaka Rámaputta vyložil oblast ani-vnímání-ani-nevnímání (névasaňňánásaňňájatana). Pak jsem si, mniši, pomyslel: ‚Nejen Ráma měl důvěru, energii, bdělost [uvědomění] (sati), soustředění a porozumění [moudrost]. Co kdybych se snažil uskutečnit tu Dhammu, kterou on vykládal s tím, že ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléval v jejím dosažení?‘ Zakrátko a velmi rychle, mniši, jsem onu Dhammu uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléval jsem v jejím dosažení. Poté jsem vyhledal Uddaku Rámaputtu a zeptal jsem se ho: „Příteli, vykládal Ráma potud tuto Dhammu s tím, že ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléval v jejím dosažení?“ „Ano, příteli, potud vykládal Ráma tuto Dhammu s tím, že ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléval v jejím dosažení.“ „I já, příteli, jsem potud uskutečnil tuto Dhammu svým vlastním přímým poznáním a prodlévám v jejím dosažení.“ „Je dobré, příteli, je velmi dobré, že takový ctihodný je naším společníkem ve svatém životě. Tu Dhammu, kterou Ráma vykládal s tím, že ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléval v jejím dosažení, jsi i ty uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléváš v jejím dosažení. Tu Dhammu, kterou jsi ty uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléváš v jejím dosažení, Ráma vykládal s tím, že ji uskutečnil svým vlastním přímým poznáním a prodléval v jejím dosažení. Dhammu, kterou znal Ráma, znáš i ty. Dhammu, kterou znáš ty, znal i Ráma. Jaký byl Ráma, takový jsi ty. Jaký jsi ty, takový byl Ráma. Pojď, příteli, a veď nyní tuto skupinu.“ Uddaka Rámaputta, můj společník ve svatém životě, mě takto postavil na místo učitele a složil mi nejvyšší poctu. Pak jsem si však, mniši, pomyslel: ‚Tato Dhamma nevede k odvrácení, k bezvášnivosti, k ustání, k utišení, k přímému poznání, k probuzení, k odpoutání (nibbánam), ale pouze k opětovnému vyvstání v oblasti ani-vnímání-ani-nevnímání (névasaňňánásaňňájatana).‘ Neuspokojen touto Dhammou, mniši, odvrátil jsem se od ní a odešel jsem pryč.

Stále hledaje to, co je prospěšné—svrchovaný stav nejvyššího míru, procházel jsem Magadhským krajem, až jsem nakonec dospěl k Sénánigamě poblíž Uruvély. Tam jsem uviděl pěkný kus země, krásný háj, řeku s průzračnou vodou a pěknými břehy, a poblíž vesnici jako zdroj potravy. Pomyslel jsem si: ‚Toto je pěkný kus země, krásný háj, řeka s průzračnou vodou a pěknými břehy, a poblíž vesnice jako zdroj potravy. To se hodí k snažení mladého muže [syna z dobré rodiny], jenž je oddán snažení.‘ A tak jsem tam usedl s myšlenkou: ‚Hodí se to k snažení.‘

Osvobození

Poté, mniši, sám předmětem zrození, stárnutí, nemoci, smrti, trápení a znečištění, když jsem poznal nebezpečí v tom, co je předmětem zrození, stárnutí, nemoci, smrti, trápení a znečištění, hledaje svrchované vyproštění z jha, jež je prosté zrození, stárnutí, nemoci, smrti, trápení a znečištění, totiž odpoutání (nibbánam), dosáhl jsem svrchovaného vyproštění z jha, jež je prosté zrození, stárnutí, nemoci, smrti, trápení a znečištění, totiž odpoutání. Vyvstalo ve mně poznání (ňána) a zření (dassana): ‚Nezvratné je mé osvobození (akuppá mé vimutti). Toto je poslední zrození (ajamantimá džáti). Teď už není žádné další bytí (natthi dáni punabbhavo,ti).‘

Pomyslel jsem si: ‚Tato Dhamma, kterou jsem objevil, je hluboká (gambhíro), těžce viditelná (duddaso) a těžce pochopitelná (duranubódho), klidná [mírná] (santo), vznešená (paníto), mimo oblast pouhého rozumování (atakkávačaro), jemná (nipuno), srozumitelná [pouze] moudrým (panditavedaníjo). Ale toto pokolení se těší z lpění, libuje si v lpění, raduje se z lpění. Pro takovéto pokolení je těžké uvidět tuto věc, totiž specifickou podmíněnost (idappaččajatá), závislé znikání (patiččasamuppádo). I toto je těžce viditelné: utišení všech formací [těla, řeči a mysli] (sabbasankhárasamatho), zavržení veškerého vlastnictví (sabbúpadhipatinissaggo), vyhlazení toužení (tanhákkhajo), bezvášnivost (virágo), ustání (nirodho), odpoutání (nibbánam). Kdybych vykládal Dhammu a druzí by mi nerozuměli, měl bych z toho jen únavu a starosti.‘

Poté mi na mysli vytanuly tyto verše, dříve neslýchané:

‚Proč bych měl učit to,
čeho jsem tak obtížně dosáhl?
Pro ty, kdo jsou přemoženi vášní a nenávistí,
není snadné pochopit tuto Dhammu.
Ti, kdo jsou zaplaveni vášní a zahaleni temnotou,
nikdy neuvidí tuto skělou Dhammu,
jdoucí proti proudu, jemnou,
hlubokou a těžce viditelnou.‘

Když jsem takto uvažoval, mniši, má mysl se klonila k bezstarostnému životu, a nikoliv k vykládání Dhammy.

Poté, mniši, Brahmá Sahampati poznal svou vlastní myslí myšlenky v mojí mysli a pomyslel si: ‚Svět bude ztracen, svět bude zničen, jestliže se mysl Tathágaty, zasloužilého a dokonale probuzeného, kloní k bezstarostnému životu, a nikoliv k vykládání Dhammy.‘ Pak, jako když silný muž natáhne pokrčenou ruku nebo pokrčí nataženou ruku, Brahmá Sahampati zmizel z brahmovského světa a objevil se přede mnou. Upravil si svrchní roucho na jednom rameni, poklonil se mi se sepjatými dlaněmi a takto mne oslovil: ‚Nechť Vznešený učí Dhammu. Nechť Blažený učí Dhammu. Jsou bytosti, jež mají jen málo prachu ve svých očích, které upadají, neslyšíce Dhammu. Ty jistě porozumějí Dhammě.‘ Tak pravil Brahmá Sahampati. Po těchto slovech ještě řekl:

‚v magadhském kraji se dříve objevila nečistá nauka,
vymyšlená lidmi s poskvrnami.
Otevři tuto bránu k bezsmrtnosti,
nechť slyší Dhammu odhalenou Neposkvrněným!
Jako muž stojící na skále na vrcholku hory
může vidět lidi všude okolo,
právě tak, ó Moudrý, Vševidoucí,
vystup na věž Dhammy a pohlédni na toto pokolení
sužované trápením, přemožené zrozením a stárnutím,
ty, jenž jsi prost trápení.
Povstaň, vítězný hrdino, vůdče karavan,
prostý dluhů, a kráčej světem.
Nechť Vznešený učí Dhammu,
najdou se ti, kteří porozumějí.‘

Poté, mniši, vyslechnuv Brahmovu prosbu, jsem se ze soucitu vůči bytostem rozhlédl po světě okem Probuzeného. Když jsem si prohlížel svět okem Probuzeného, viděl jsem bytosti, jež měli málo prachu ve svých očích (apparadžakkhe), i hodně prachu ve svých očích (maháradžakkhe), s bystrými schopnostmi (tikkhindrije), i slabými schopnostmi (mudindrije), s dobrými vlastnostmi (svákáre), i špatnými vlastnostmi (dvákáre), učenlivé (suviňňápaje), i neučenlivé (duviňňápaje) a některé, jež viděli chybu a hrozbu v dalším světě (paralokavadždžabhajadassávine).

Tak jako v jezírku s modrými, červenými či bílými lotosy některé lotosy, zrozené a rostoucí ve vodě, žijí zcela ponořeny pod vodou, aniž by vystoupily z vody, jiné lotosy, zrozené a rostoucí ve vodě, stojí na hladině vody, a další lotosy, zrozené a rostoucí ve vodě, vystupují z vody a stojí nad ní, neposkvrněny vodou—právě tak, mniši, když jsem si prohlížel svět okem Probuzeného, uviděl jsem bytosti, jež měly málo prachu ve svých očích, i hodně prachu ve svých očích, s bystrými schopnostmi, i slabými schopnostmi, s dobrými vlastnostmi, i špatnými vlastnostmi, učenlivé, i neučenlivé a některé, jež viděly chybu a hrozbu v dalším světě. Pak jsem, mniši, Brahmovi Sahampatimu odpověděl těmito verši:

‚Otevřeny jsou pro ně brány k bezsmrtnosti (amatassa dvárá),
nechť ti, kdo slyší, pojmou důvěru (saddham).
Nehlásal jsem lidem vznešenou a jemnou Dhammu,
obávaje se zbytečných starostí, ó Brahmo.‘

Poté si Brahmá Sahampati pomyslel: ‚Vznešený souhlasí s mou prosbou ohledně učení Dhammy,‘ a když mne uctivě pozdravil drže mne po pravé straně, na tom místě zmizel.

Pak jsem si, mniši, pomyslel: ‚Komu bych měl nejprve vyložit Dhammu? Kdo této Dhammě rychle porozumí?‘ Pak mě napadlo: ‚Álára Káláma je moudrý, zkušený a důvtipný, již dlouho měl jen málo prachu ve svých očích. Co kdybych nejprve vyložil Dhammu Álárovi Kálámovi? On jí zajisté rychle porozumí.‘ Poté ke mně přistoupily božské bytosti a oznámily mi: ‚Álára Káláma před sedmi dny zemřel, pane.‘ A vyvstalo ve mně poznání a vidění: ‚Álára Káláma před sedmi dny zemřel.‘ Pomyslel jsem si: ‚To je velká škoda pro Áláru Kálámu. Kdyby tuto Dhammu uslyšel, rychle by jí porozuměl.‘

Pak jsem si, mniši, pomyslel: ‚Komu bych měl nejprve vyložit Dhammu? Kdo této Dhammě rychle porozumí?‘ Pak mě napadlo: ‚Uddaka Rámaputta je moudrý, zkušený a důvtipný, již dlouho měl jen málo prachu ve svých očích. Co kdybych nejprve vyložil Dhammu Uddakovi Rámaputtovi? On jí zajisté rychle porozumí.‘ Poté ke mně přistoupily božské bytosti a oznámily mi: ‚Uddaka Rámaputta minulou noc zemřel, pane.‘ A vyvstalo ve mně poznání a vidění: ‚Uddaka Rámaputta minulou noc zemřel.‘ Pomyslel jsem si: ‚To je velká škoda pro Uddaku Rámaputtu. Kdyby tuto Dhammu uslyšel, rychle by jí porozuměl.‘

Pak jsem si, mniši pomyslel: ‚Komu bych měl nejprve vyložit Dhammu? Kdo této Dhammě rychle porozumí?‘ Pak mě napadlo: ‚Mniši ze skupiny pěti, kteří se o mne starali, když jsem se oddával usilovnému snažení, mi byli velmi nápomocni. Co kdybych nejprve vyložil Dhammu mnichům ze skupiny pěti?‘ Pak mě napadlo: ‚Kde asi teď žijí mniši ze skupiny pěti?‘ A uviděl jsem svým božským zrakem, očištěným a přesahujícím lidský, že žijí poblíž Báránasí, v Gazelím háji u Isipatany.

Vykládání Dhammy

Když jsem opustil Uruvélu, vypravil jsem se směrem k Báránasí. Na cestě mezi Gajou a místem Probuzení mě uviděl ádžívaka Upaka, který mě oslovil: ‚Jasné jsou tvé smysly, příteli, i tvá pleť je čistá a vyjasněná. Ke komu jsi odešel do bezdomoví? Kdo je tvůj mistr? Čí nauku vyznáváš?‘ Po těchto slovech jsem ádžívakovi Upakovi odpověděl veršem:

‚všechno jsem překonal, všechno jsem poznal,
nejsem ničím poskvrněn, všechno jsem opustil,
jsem osvobozen díky vyhlazení toužení.
Obdařen svým vlastním přímým poznáním,
koho bych měl označit [za svého učitele]?
Nemám žádného učitele a není nikdo,
kdo by mi byl roven.
Ve světě s jeho bohy není nikdo,
kdo by byl mým protějškem.
Já jsem ve světě zasloužilý,
já jsem nejvyšší Mistr,
já jediný jsem dokonale probuzený,
vychladlý a vyhaslý [odpoutaný].
Jdu teď do města Kási,
abych roztočil kolo Dhammy.
V tomto zaslepeném světě
jdu rozeznít buben bezsmrtnosti.‘

‚Podle toho, co říkáš, bys měl být neomezeným vítězem, příteli.‘

‚stejní vítězové jako já jsou ti,
kteří dosáhli vyhlazení zákalů (ásavakkhajam).
Zvítězil jsem nad špatnými stavy (džitá mé pápaká dhammá)—
proto jsem vítěz (džino), Upako.‘

Po těchto slovech ádžívaka Upaka potřásl hlavou a se slovy: ‚Kéž by tomu tak bylo, příteli,‘ se vydal vedlejší cestou.

Pak jsem, mniši, postupně putoval až k Báránasí, Gazelímu háji u Isipatany, kde jsem vyhledal mnichy ze skupiny pěti. Mniši mě viděli již z dálky přicházet a dohodli se mezi sebou: ‚Zde přichází, přátelé, onen asketa Gótama, který žije rozmařile, který zanechal snažení a navrátil se k přepychu. Neměli bychom se mu ani poklonit, ani kvůli němu vstávat, ani odebrat jeho misku a roucho. Můžeme však pro něj připravit místo na sezení. Bude-li chtít, může se posadit.‘ Jak jsem se ale blížil, mniši ze skupiny pěti nebyli s to dodržet svoji úmluvu. Jeden mi vyšel naproti a odebral moji misku a roucho, jiný připravil místo na sezení a další připravil vodu na umytí nohou. Oslovovali mě však stéle jménem a titulem—příteli.

Poté jsem jim řekl: ‚Mniši, neoslovujte Tathágatu jménem a titulem—příteli. Tathágata je zasloužilý a dokonale probuzený. Naslouchejte, mniši. Bezsmrtnosti bylo dosaženo. Budu vás učit a vyložím vám Dhammu. Budete-li postupovat podle mého ponaučení, brzy uskutečníte zde a nyní svým vlastním přímým poznáním onen svrchovaný cíl svatého života, kvůli němuž synové z dobrých rodin správně odcházejí z domova do bezdomoví, a budete prodlévat v jeho dosažení.‘

Po těchto slovech mi mniši odpověděli: ‚Svým [dřívějším] jednáním, praxí a sebezapíráním, příteli Gótamo, jsi nedosáhl žádných pokročilých nadlidských stavů, žádné přednosti v poznání a vidění hodné ušlechtilých. Když teď žiješ rozmařile, zanechal jsi snažení a navrátil ses k přepychu, jak bys mohl dosáhnout nějakých pokročilých nadlidských stavů, přednosti v poznání a vidění hodné ušlechtilých?‘ Na to jsem jim odvětil: ‚Tathágata nežije rozmařile, nezanechal snažení a nevrátil se k přepychu, mniši. Tathágata je zasloužilý a dokonale probuzený. Naslouchejte, mniši. Bezsmrtnosti bylo dosaženo. Budu vás učit a vyložím vám Dhammu. Budete-li postupovat podle mého ponaučení, brzy uskutečníte zde a nyní svým vlastním přímým poznáním onen svrchovaný cíl svatého života, kvůli němuž synové z dobrých rodin správně odcházejí z domova do bezdomoví, a budete prodlévat v jeho dosažení.‘

Podruhé mi mniši odpověděli: ‚Svým [dřívějším] jednáním, praxí a sebezapíráním, příteli Gótamo, jsi nedosáhl žádných pokročilých nadlidských stavů, žádné přednosti v poznání a vidění hodné ušlechtilých. Když teď žiješ rozmařile, zanechal jsi snažení a navrátil ses k přepychu, jak bys mohl dosáhnout nějakých pokročilých nadlidských stavů, přednosti v poznání a vidění hodné ušlechtilých?‘ Na to jsem jim podruhé odvětil: ‚Tathágata nežije rozmařile, nezanechal snažení a nevrátil se k přepychu, mniši. Tathágata je zasloužilý a dokonale probuzený. Naslouchejte, mniši. Bezsmrtnosti bylo dosaženo. Budu vás učit a vyložím vám Dhammu. Budete-li postupovat podle mého ponaučení, brzy uskutečníte zde a nyní svým vlastním přímým poznáním onen svrchovaný cíl svatého života, kvůli němuž synové z dobrých rodin správně odcházejí z domova do bezdomoví, a budete prodlévat v jeho dosažení.‘

Potřetí mi mniši odpověděli: ‚Svým [dřívějším] jednáním, praxí a sebezapíráním, příteli Gótamo, jsi nedosáhl žádných pokročilých nadlidských stavů, žádné přednosti v poznání a vidění hodné ušlechtilých. Když teď žiješ rozmařile, zanechal jsi snažení a navrátil ses k přepychu, jak bys mohl dosáhnout nějakých pokročilých nadlidských stavů, přednosti v poznání a vidění hodné ušlechtilých?‘

Po těchto slovech jsem se jich otázal: ‚Mniši, mluvil jsem k vám někdy dříve tímto způsobem?‘ ‚Ne, pane.‘ ‚Tathágata, mniši, je zasloužilý a dokonale probuzený. Naslouchejte, mniši. Bezsmrtnosti bylo dosaženo. Budu vás učit a vyložím vám Dhammu. Budete-li postupovat podle mého ponaučení, brzy uskutečníte zde a nyní svým vlastním přímým poznáním onen svrchovaný cíl svatého života, kvůli němuž synové z dobrých rodin správně odcházejí z domova do bezdomoví, a budete prodlévat v jeho dosažení.‘

Podařilo se mi tedy přesvědčit mnichy ze skupiny pěti. Pak jsem poučoval dva mnichy, zatímco ostatní tři sbírali almužnu, a z toho, co přinesli zpět, nás žilo všech šest. Jindy jsem poučoval tři mnichy, zatímco ostatní dva sbírali almužnu, a z toho, co přinesli zpět, nás žilo všech šest.

Poté mniši ze skupiny pěti, takto mnou poučováni a nabádáni, sami předmětem zrození, stárnutí, nemoci, smrti, trápení a znečištění, když poznali nebezpečí v tom, co je předmětem zrození, stárnutí, nemoci, smrti, trápení a znečištění, hledaje svrchované vyproštění z jha, jež je prosté zrození, stárnutí, nemoci, smrti, trápení a znečištění, totiž odpoutání (nibbánam), dosáhli svrchovaného vyproštění z jha, jež je prosté zrození, stárnutí, nemoci, smrti, trápení a znečištění, totiž odpoutání. Vyvstalo v nich poznání a zření: ‚Nezvratné je naše osvobození. Toto je poslední zrození. Teď už není žádné další bytí.‘

Prameny smyslnosti

Je, mniši, těchto pět pramenů smyslnosti (kámaguna). Kterých pět?

(1) Tvary poznávané okem (čakkhuviňňejjá rúpá)…

(2) Zvuky poznávané uchem (sotaviňňejjá saddá)…

(3) Vůně poznávané nosem (ghánaviňňejjá gandhá)…

(4) Chutě poznávané jazykem (dživháviňňejjá rasá)…

(5) Doteky poznávané tělem (kájaviňňejjá photthabbá)—příjemné, půvabné, líbezné, milé, spjaté s rozkoší a vášní. Toto je, mniši, oněch pět pramenů smyslnosti.

Ti asketové a bráhmani, kteří jsou uvázáni k těmto pěti pramenům smyslnosti, jsou jimi okouzleni a jim zcela oddáni, kteří jich užívají, aniž by viděli jejich nebezpečí a znali únik [z jejich moci], o těch je možno říci: ‚Upadli do nesnází, stihla je pohroma, Zlý si s nimi teď může dělat, co se mu zlíbí.‘

Jako kdyby gazela žijící v lese ležela spoutaná na hromadě pastí, lze o ní říci: ‚Upadla do nesnází, stihla ji pohroma, lovec si s ní teď může dělat, co se mu zlíbí.‘ Právě tak, mniši, ti asketové a bráhmani, kteří jsou uvázáni k těmto pěti pramenům smyslnosti…

Ti asketové a bráhmani, kteří nejsou uvázáni k těmto pěti pramenům smyslnosti, nejsou jimi okouzleni a jim zcela oddáni, kteří jich užívají vidouce jejich nebezpečí a znajíce únik [z jejich moci], o těch je možno říci: ‚Neupadli do nesnází, nestihla je pohroma, Zlý si s nimi nemůže dělat, co se mu zlíbí.‘

Jako kdyby gazela žijící v lese ležela nespoutaná na hromadě pastí, lze o ní říci: ‚Neupadla do nesnází, nestihla ji pohroma, lovec si s ní nemůže dělat, co se mu zlíbí. Když lovec přijde, může jít, kam se jí zachce.‘ Právě tak, mniši, ti asketové a bráhmani, kteří nejsou uvázáni k těmto pěti pramenům smyslnosti…

Devět stavů osvobození

Jako když gazela žijící v lese, v lesní houštině, bez obav chodí, bez obav stojí, bez obav sedí, bez obav uléhá. A proč? Protože je mimo dosah lovce. Právě tak, mniši,

(1) mnich (bhikkhu) zcela odloučen od smyslných požitků (viviččéva káméhi), odloučen od neprospěšných stavů (vivičča akusaléhi dhamméhi), vstupuje a prodlévá (upasampadždža viharati) v prvním pohroužení (pathamam džhánam), které je doprovázeno myšlením (savitakkam) a rozvažováním (savičáram) a je naplněno nadšením a blahem zrozeným z odloučení (vivékadžam pítisukham).