V Sávatthí...

„Toto tělo, mniši, nenáleží ani vám, ani jiným.

Mělo by být viděno jako starý čin (puránamidam kammam), zformovaný (abhisankhatam), zamýšlený (abhisaňčétajitam) a (nyní) zakoušený (védanijam).

Proto, mniši, poučený ušlechtilý žák správně (sádhukam) a hluboce uvažuje (joniso manasí karoti) o závislém vznikání:

Je-li toto, je i ono, (imasmim sati idam hoti)

s vyvstáním tohoto vyvstává ono, (imassuppádá idam uppadždžati)

není-li toto, není ani ono, (imasmim asati idam na hoti)

s ustáním tohoto ustává ono. (imassa nirodhá idam nirudždžhati)

Totiž: s nevědomostí jako svou podmínkou jsou tu formace, s formacemi jako svou podmínkou, vědomí...

Takový je vznik celého tohoto množství strasti.

Ale s úplným vymizením a ustáním nevědomosti ustávají formace, s ustáním formací ustává vědomí...

Takové je ustání celého tohoto množství strasti.“