Jednou Vznešený prodléval v kraji Kuruů, v kuruovském tržním městě Kammásadammě.

Tehdy se ctihodný Ánanda vydal k místu, kde se zdržoval Vznešený. Když tam dorazil, pozdravil ho a usedl po straně.

Ctihodný Ánanda, sedící po straně, takto oslovil Vznešeného:

„Je to úžasné, pane, je to podivuhodné, jak hluboké (gambhíro) je toto závislé vznikání (patiččasamuppádo) a jak hluboce se jeví, ale mně připadá naprosto jasné.“

„To neříkej, Ánando, to neříkej! Hluboké, Ánando, je toto závislé vznikání a hluboce se jeví. Kvůli neznalosti, nepochopení a neproniknutí této Dhammy, Ánando, je toto pokolení zamotané jako klubko nití, zauzlené jako smotaná příze, podobá se (spletené) trávě a rákosí a nemůže překonat samsára (koloběh putování) bědnými stavy, strastnými místy, záhubou.

U toho, Ánando, kdo pozoruje vnady na věcech souvisejících s uchopováním, vzrůstá toužení.

S toužením jako svou podmínkou je tu uchopování...“