V Sávatthí...

Tehdy se ctihodný Kaččájana vydal k místu, kde se zdržoval Vznešený. Když tam dorazil, pozdravil ho a usedl po straně.

Ctihodný Kaččájana, sedící po straně, takto oslovil Vznešeného:

„Říká se, pane, ‚správný názor, správný názor (sammáditthi).‘ V jakém smyslu, pane, je zde správný názor?“

„Tento svět (loko), Kaččájano, se převážně opírá o dvojí (dvajanissito khvájam): jsoucnost (atthitaňča) a nejsoucnost (natthitaňča).

Ale kdo vidí, Kaččájano, vznikání světa se správným porozuměním (sammapaňňája), v souladu se skutečností (jathábhútam), pro toho není ve světě ‚nejsoucnost.‘ A kdo vidí ustávání světa se správným porozuměním, v souladu se skutečností, pro toho není ve světě ‚jsoucnost.‘

Tento svět, Kaččájano, je převážně svázán upoutáváním, uchopováním a ulpíváním (upajupádánábhinivesavinibandho). Ale tento (člověk) se ani neupoutává, ani neuchopuje, ani se nefixuje na toto upoutávání a uchopování, na tuto duševní fixaci, lpění a sklon ‚mé já.‘ Nemá žádnou nejistotu ani pochybnosti o tom, že vzniká-li něco, vzniká pouze strast, a ustává-li něco, ustává pouze strast. Jeho poznání je v tomto nazávislé na druhých. V tomto smyslu, Kaččájano, je zde správný názor.

‚Všechno jest (sabbam atthí,ti)‘—to je, Kaččájano, první krajnost (éko anto).

‚Nic není (sabbam natthí,ti)‘—to je, Kaččájano, druhá krajnost (dutijo anto).

Tathágata se neuchyluje k žádné z těchto krajností a učí Dhammu středem (madždžhéna dhammam deséti):

S nevědomostí jako svou podmíkou jsou tu formace... Takový je vznik celého tohoto množství strasti.

Ale s úplným vymizením a ustáním nevědomosti ustávají formace... Takové je ustání celého tohoto množství strasti.“